Rachot Production uvádí...
TONY BUCK (AU)

Informace o akci

Tony Buck - sólová jízda multiinstrumentalisty a opory kultovní kapely The Necks

Australské trio The Necks, s pověstí té nejlepší z kultovních a stylově nezařaditelných kapel, u nás koncertovalo několikrát. Jeho bubeník Tony Buck doprovázel jazzmany Branforda Marsalise a Ernie Wattse a přes dvacet let vede paralelní sólovou kariéru. Navzdory jeho profesi se ale nejedná ani o bubnová sóla či klasické sólové koncerty.
V Buckově performanci se prolíná několik rovin. Zčásti je to audiovizuální instalace, tedy tvůrčí disciplina, k jejímž průkopníkům patřil Brian Eno. V časovém sledu, který je napůl určen autorem, napůl náhodou, dochází k interakci mezi hudebníkem, širokou paletou nástrojů i objektů. Představení má epický ráz, bohatý na dějové zvraty, vizuální proměny i zvukové kontrasty.
Buck hraje sólové koncerty už dvě dekády, a v posledních letech vybrušoval jejich strukturu k dokonalosti. Důkazem je nové sólové album Unearth. Na povrch zde poprvé vystupuje jeho dosud utajená obliba kytary, elektroniky i terénních nahrávek.

"S talentem, který by mu záviděl Picasso, dokáže malovat pomocí rytmu," píše kritika.

Kytara v posledním půlstoletí naprosto dominuje naší (západní a populární) hudbě. Až se zdá, že se vzhledem k boomu popkultury a technologií její výrazové prostředky vyčerpaly, že všechny možnosti byly vytěženy příliš důkladně a zvuk průkopnického nástroje je v nových a nových iteracích fakticky vykastrován. Cest, kterými se kytara dostává z (převážně) rockového nánosu, je samozřejmě více, britský hráč Jon Collin si však vybral jeden z nejméně prozkoumaných a zároveň nejosobitějších směrů vágně popisovaný jako outsiderství nebo leftfield. Nejbližším styčným bodem může být abstraktní expresionismus v blues Lorena Connorse, paralely se dají nalézt také s pozdějšími nahrávkami otce amerického primitivismu Johna Faheyho i outsiderským guru Jandekem.